Nový Volkswagen Transporter na Rallye Dakar 2016

Trasa vedla z Villa Carlos Paz do Termas de Río Hondo, kde byl bivak v areálu moderním autodromu. Transporter si užil celkem kvalitní silnice a my díky tomu komfortní jízdu. Na autodromu bylo velké vedro a dusno. Večer se ke světlům, která osvětlují zázemí týmů, slétly miliony místních brouků. Bohužel se nám rozbil notebook, na kterém píšeme tyto zprávy, a tak jsme se museli nejdříve pustit do jeho opravy. Transporter nám poskytl dostatek prostoru a útočiště před dotěrným hmyzem. Zajímavostí z řad jezdců je příhoda Davida Pabišky. Ten se na trati potkal s místním psem, který na něho zaútočil.  Při snaze ujet překročil povolenou rychlost a dostal nejenom penalizaci, ale i pokutu 100 EUR.

 

  

 

Tato etapa nás přemístila na sever Argentiny, do oblasti Jujuy, která je již velmi zaostalá. Cesty byly čím dál tím horší a auta vystřídaly na silnici povozy s oslíky a koňmi. Celou trasu lemovali nadšení argentinští fanoušci. U benzínek jich byly stovky a chtěli se fotit. Také létali přes cestu tisíce bílých motýlů a celý Transporter jimi byl posetý všude možně. Bivak byl ve vojenském areálu městečka San Salvador de Jujuy. Navečer se strhla velká bouřka, která vyplavila odhadem 80% celého bivaku. Naštěstí námi vybrané místo bylo vyvýšené. Pršelo silně celý večer a noc a tak jsme Transportera, který je pro 6 lidí, používali na převozy členů týmů v rámci bivaku, na jídlo, na vyřízení celních formalit do Bolívie, k pořadateli, na označení kol motorek apod.. Transporter se stále brodil ve vodě a v bahně. Byli jsme příjemně překvapení, co všechno dokázal vyjet. Vedle nás byly v blátě zapadané obytné vozy a další asistenční vozy, ale Felix vše projel. Bylo úžasné s ním v těchto podmínkách jezdit.

 

 

Závodníci měli tento den tzv. maratonskou etapu, to znamená, že nemohli využívat asistenční vozy a ani žádnou podporu a to po dobu dvou dní. Nás, asistenční vozy, poslal pořadatel do Bolívie s tím, že noc strávíme v Bolivijské Tarapě a další den se vydáme do cíle 5. etapy do Salar de Uyuni.

Takže jsme vyrazili směr Bolívie a čekalo nás pohodových 465 km, z čehož polovina byla v Bolívii. Pořadatel měl perfektně zorganizované pasové a celní odbavení, které proběhlo už v posledním bivaku v Argentině. Silnice cestou do Bolívie začala být čím dál tím horší a v okolí silnice se začalo objevovat mnoho banánových plantáží. 

V Argentině pro nás platilo rychlostní omezení na 110 km/h, ale v Bolívii na nás čekalo omezení na 80 km/h a stále jsme nemohli přijít na to proč. Pak jsme to pochopili, protože silnice vedly horami, kde byly samé zatáčky. Když jsme přijeli do Bolívijského městečka Tarapá, kde jsme měli trávit na letišti noc, pořadatelé nás nahnali na průjezd centrem města, kde bylo tisíce neuvěřitelně nadšených fanoušků, kteří mávali, zdravili, pokřikovali a vytvořili nám živý průjezdný koridor. Jakmile můj syn vystoupil z vozu, aby vše natočilze ze střechy Transporteru, protrhl dav policejní ochranu a seběhl se k Felixovi, který v tu chvíli nebyl absolutně vidět. I policie měla problémy od nás dav odtrhnout, abychom mohli pokračovat dál v cestě.

 

 

 

Zatímco závodníci pokračovali v cestě po horských pistách do Bolívijského Uyuni, my jsme jeli po silnicích, které byly velmi kvalitní. Bolívijský prezident nařídil uzavřít celý úsek jen pro asistenční vozy Rally Dakar a nikdo jiný na silnice nemohl. Pro nás to bylo neuvěřitelné, že celých více jak 700 kilometrů v Bolívii jsme v protisměru nepotkali žádné auto. Tohoto přejezdu jsme se báli, protože vystoupal do nadmořské výšky až 4.300 m.n.m. Minulý rok jsme měli problémy s obytným vozem v této nadmořské výšce a byli jsme plni očekávání, jak to zvládne nový Transporter. A zvládl to na jedničku. Neměl žádný problém. Jediným problémem po cestě byly praskající sáčky s chipsy, které nevydrželi změnu tlaku J. Cestou jsme potkávali mnoho asistenčních vozidel jiných týmů, kterým v této nadmořské výšce vůz vypověděl službu. Pořadatel okolo cesty rozmístil vozy s ambulancí, aby mohly případně poskytnout pomoc posádkám s problémy s výškovou nemocí. Bolívie je velmi chudá země, domy jsou z hlíny a všude je nepořádek. Ta příroda je ale fenomenální. Na cestě se pletlo mnoho toulavých psů, oslíků, spousty krav a nově i stáda lam. Vznikla komplikace s čepováním paliva, protože zde je minimum benzínek a navíc se nedalo platit dolary. Tak jsme si museli nejdříve najít místního překupníka, vyměnit měnu, a poté načepovat. Litr nafty vyšel zhruba na 15 korun.

 

Bolívijské město Uyuni, které má 20 000 obyvatel a kde byl i náš cíl, leží na okraji největší solné pláně na světě a to Salar de Uyuni. Mysleli jsme si, že jsme právě dojeli na konec světa. Hlavní silnice a i ulice byly jen udusaná hlína, samé výmoly, všude prach, špína a chudoba. Bivak byl zatím nejhorší. Všude mračna prachu, který byl všude přítomný. Chudák Transporter, byl zvenku i zevnitř celý od prachu a písku. Stejně tak všechny naše osobní věci, počítače, telefony a doklady.

 

 

Závodníci měli tento den etapu vedenou okolo solné pláně Salar de Uyuni a my asistenční vozy, jsme měli volno. Závodníci se vraceli do stejného místa a bivaku. Chtěli jsme si tento den udělat s Transporterm výlet na solnou pláň. Hned ráno ale kluky napadlo, že bychom se mohli zajet podívat na start etapy a tak se Transporter vydal za město, po písečném poli plném odpadků, hledat start. Transporter opět nezklamal a brodil se pískem bez problémů. Akorát měl s ohledem na velkou nadmořskou výšku problémy s výkonem. Někdy nám tedy rozjezd dělal problémy, ale nijak zásadní.

 

Odpoledne jsme si udělali výlet kousek od bivaku, kde je takové přírodní muzeum stovek starých, rezavých, vyřazených vlaků a lokomotiv. 

Po prohlídce jsme chtěli vyrazit konečně na zmiňovanou solnou pláň. V tu chvíli nám ale začal zvonit náš satelitní telefon. Volala posádka naší buginy, která měla problém s převodovkou, následně bohužel ukončila závod. Museli jsme pro ně dojet a odtáhnout je. Naše příruční GPS navigace nám ukázala, že jsou na tom nejhorším možném místě, asi 358 kilometrů po písečné cestě, což by trvalo mnoho hodin. Posádce buginy se ale nakonec podařilo za slib kanystru benzínu přesvědčit místní domorodce, aby je odtáhli. S dopravou buginy zpět do Argentiny nám pomohli kluci z týmu Bonver, kteří nám ji vzali na podvalník do Argentinské Salty.

 

Večer dorazil do bivaku zcela vyčerpaný náš motorkář Ruda Lhotský, který měl příznaky výškové nemoci. Museli jsme ho Transporterem odvézt do polní nemocnice na vyšetření a léčbu. Naštěstí byl do rána v pořádku a mohl odstartovat do další etapy.

 

 

 

Poslední etapa nás zavedla z Bolívie zpět do Argentiny. Závodníci jeli jinou trasu než my. Báli jsme se celou cestu, jak dojede Ruda Lhotský, protože byl na tom opravdu špatně. Naštěstí byla kvůli záplavám v Argentině a silné bouřce část trasy pro motorkáře zrušena, zbytek trasy tedy dojeli po silnici a všichni jsme dostali v pořádku do Salty.

 

Naše asistenční vozidla měla tento den před sebou papírově nejnáročnější den, protože jsme měli přejíždět 1 060 kilometrů v horách, ve vysoké nadmořské výšce a s omezení rychlosti na 80 km/h v Bolívii. Ráno jsme z Uyuni vyjížděli už ve 4 hodiny, čekalo nás nádherné počasí a krásná krajina. Přechod do Argentiny byl jednoduchý narozdíl od problému, který nás čekal hned za hranicem. Voda z hor zaplavila silnice a tak jsme se brodili asi 20 cm hlubokou vodní plochou a museli jsme odhadovat, kde asi vede silnice. Kdybychom se netrefili, proud by nás odnesl hluboko mimo, protože všechno okolo silnice bylo zaplavené. Hodně aut zůstalo po brodění nepojízdných. Naštěstí náš Transporter nezklamal a všechny vodní pláně a brody zvládl hravě. Bohužel naše další asistenční vozidlo, které ráno vyjíždělo z Uyuni později, nemělo štěstí a zůstalo uvězněno kvůli poškozenému mostu asi 250 kilometrů od bivaku. 

 

 

Nyní za sebou máme první část Rally Dakar. A jsme z Transportera nadšení.

Byla to nejlepší možná volba. Zatím všechno hravě zvládl. Navíc se se spotřebou pohybujeme pod 8 litrů nafty, což je s ohledem na pohon 4motion, prodloužený rozvor, těžký střešní stan a plné naložení úžasné. Transporter je zde hodně fotografovaným vozem, protože značka Volkswagen je v Argentině velmi silně zastoupená, ale nového Transportera jsme zde ještě neviděli. Naopak Amarok je na silnicích vidět velmi často.

 

Dnes auto konečně umyjeme, doplníme ADBLUE, které jsme si vzali s sebou, protože zde není možnost ho zakoupit. Dorazila nám na podvalníku i bugina. Kluci rozdělali převodovku, u které si mysleli, že je vážně poškozená. Nakonec zjistili drobné poškození, které znamenalo pár desítek minut oprav a výměnu dílu, který jsme měli sebou. Takže kdyby se v Uyuni rozhodlo buginu na trati opravit, asi by to nebyl problém a mohlo se pokračovat v závodě. Bugina je tedy opravená, ale protože v Bolívii nedojela do cíle, byla ze soutěže vyřazenaa nemohla dále pokračovat. Pro Pepu Macháčka, jakožto hlavního závodníka v bugině to byly těžké chvilky, když zjistil, že odstoupil kvůli takové maličkosti, která se dala řešit. Předpokládal totiž, že poškození je vážnější.