Čtvrtá etapa - Dakar D-04 - z pohledu asistenčního

Cestu jsme zahájili půl hodinovým čekání na palivo u poslední benzínky před 700 kilometrů dlouhým přejezdem And. Poté jsme několik hodin stoupali výš a výš a cestou se nám otevírali čím dál tím víc dechberoucí pohledy do zdejších nekonečných pustin. Následně jsme překročili argentinský hraniční přechod a za ním skončila asfaltová silnice a následovala 100 kilometrů dlouhá horská pista. Jak vypadá? Představte si nekonečné kamenné prašné pláně a v nich projede buldozer, odhrne velké kameny a máte mezinárodní silnici. Takže si to obytným vozem pádíme 30-ti kilometrovou rychlostí a v tom pár metrů před námi ve zvířeném prachu, který tu víří závodní kamion letící 150 km/h, zahlédneme stojící auto s výstražnými světly. Brzdíme a čekáme. Ani po 10-ti minutách se nic neděje, tak vyrážíme obhlédnout situaci. Tři vozidla před námi se srazili dva asistenční kamiony stejného týmu. Po půl hodině je naštěstí pomocí vyprošťovacího vozidla organizátorů odtáhli a my mohli dál pokračovat v cestě.

V nadmořské výšce okolo 4300 metrů nám začne svítit kontrolka "Zkontrolujte motor". Jako příčinu usoudíme vysokou nadmořskou výšku, díky které má motor málo kyslíku. Nevěnujeme tomu pozornost a po chvíli se motor přepne do nouzového režimu. To znamená, že sice funguje, ale na minimální výkon, což jsme však při naší rychlosti ani nepoznali.

Asi po hodině cesty, 30 ujetých kilometrech a spadlých všech věcí, co uvnitř auta ze skříněk spadnout mohli se 5 vozidel před námi zahrabal na cestě obytný vůz továrního týmu Yamahy. Americký obytný autobus, který jel ihned za ním ho chtěl objet zleva, ale také se zahrabal. V tu chvíli byla cesta ucpaná a auta se začali hromadit. Po chvíli přijeli závodní kamiony a ty vyjeli ještě jednu offroadovou cestu zprava, kterou projížděla všechna terénní vozidla. My bychom tam neprojeli, tak jsme čekali. Po chvíli se jeden obytný vůz posunul o 30 metrů dopředu, ale ihned znovu uvízl. Bez váhání se do uvolněného prostoru nahrnul polský řidič obytného vozu, který tam okamžitě uvízl také. Tato situace se neustále opakovala, až se po neustálém posouvání zůstalo v písku viset 5 vozů. Potom se na offroadovou cestu vypravil obří lůžkový kamion pořadatelů, který cestu ucpal úplně. Takže po hodinovém čekání jsme se obrátili, jeli několik kilometrů nazpět, sjeli jsme z cesty a jeli jsme vedlejší údržbářskou cestou.

Po několika dalších hodinách cesty jsme se konečně dostali i na chilské hranice. Do Chile se nesmí dovážet žádná zelenina, ovoce, maso ani jiné živočišné produkty. Takže na hranicích nám důkladně zkontrolovali všechny úložné prostory. Závěrem bylo, že nám zabavili jednu sklenici oříšků, kterou si Ondra vezl již z Čech a dvě týmové kšiltovky. Ano opravdu čtete správně, otevřeli skříňku, v ní uviděli dvě nové zabalené kšiltovky, tak je sebrali a odešli.

Poté zbývala již pouze poslední překážka. Tou bylo vystoupat do výšky 4760 metrů nad mořem (nejvyšší bod) a potom sjet dolů do bivaku. Od toho cíle nás dělilo 200 výškových metrů a 3 kilometrů. Bohužel motor díky svému nouzovému režimu běžel na minimální výkon, takže jsme jeli tento poslední úsek rychlostí svižné chůze. Potom jsme se dostali nahoru a již jsme jenom klesali po dříve bahnité (nyní vyschlé) cestě. Dosáhli jsme až 90-ti kilometrové rychlosti, jenže jak nastala rovina, z auta jsme nevytáhli víc než 70 km/h. Takže bohužel závada nebyl způsobena nadmořskou výškou a stále přetrvává až do dneška.

Nakonec jsme do bivaku jeli 15 hodin (místo slibovaných 11-ti), takže Ondra musel čekat 5 hodin bez osobních věcí a čistého oblečení. A jaký je závěr celého dne? Již nemáme problémy s překračováním maximální povolené rychlosti, protože víc jak 70 kilometrů v hodině to prostě nejede :-).

P.S.: Posledních pár fotek je pořízených z mobilu, omluvte kvalitu.